Petr Eisner - ukázky z knihy

1. kapitola

St. Louis bylo najednou velké město. Jakoby se to stalo přes noc. Na jeho okraji vyrostly v posledních letech nové fabriky a mraky lidí se za prací stáhly do města, které dřív za moc nestálo. Na Mississippi se začalo objevovat víc a víc velkých lodí, přivážejících suroviny a odvážejících zboží z továren.

Dařilo se. Boháči bohatli a na kopci nad starým centrem, kde byl nejlepší vzduch ve městě, si stavěli okázalá sídla.

Dole u řeky pak ležely na obou březích černošské čtvrti. Město se plnilo novými přistěhovalci a radnice informovala tisk, že St. Louis brzy překročí hranici osmi set tisíc a stane se tak sedmým nejlidnatějším městem Ameriky.

Ulice starého centra se rozzářily novými obchody a podniky pro pobavení všech vrstev. Jako houby po dešti se vyrojily putyky, kde se jen bohapustě pilo, ale i restaurace s kvalitní kuchyní a nóbl kluby s večerním programem.

V černém ghettu se jen tak hrálo blues, jiný podnik v centru pak předváděl taneční vystoupení liliputánů a kníraté vzpěrače těžkých vah.

Nejvyhlášenější místo pro ty, co neměli hluboko do kapsy, bylo na Bond Avenue. Hot Heaven Club měl každý večer plno, i když panák whisky tam byl o dost dražší než jinde ve městě.

Podnik nabízel vybranou zábavu. Hrála se moderní muzika, drzý a provokativní jazz a v přestávkách vystupovali eskamotéři, kteří neustále pendlovali po turné, aby se neokoukali.

Hlavní magnet podniku pro muže byla ale samozřejmě žena. Zpěvačka. V pátek a v sobotu, kdy vystupovala, se přede dveřmi mačkal dav nastrojených chlapů třeba i hodinu před otevřením. Dnes to byl ovšem výjimečný pátek...

Plakáty ohlašující nový repertoár visely všude ve městě. Helen Bowmanová! Božská Helen! Ďábelský hlas v andělském těle! Nebo obráceně?

Plakát s jejím rozesmátým obličejem a očima dívajícíma se kamsi vysoko a daleko, vyvolal na tu dobu nevídané šílenství. Mačkanice před klubem a následný vpád návštěvníků do podniku neměl obdoby. Když o hodinu později spustil band, aby připravil půdu pro její nástup, začali chlapi uvnitř ječet. Ty marně čekající v davu venku zachvátila závist a zlost, ale přesto se namísto pokřikování ztišili, aby ji zaslechli alespoň zvenku.

Po ulici procházela starší dáma. Zakřičela něco o Bohu, který se dívá a pohrozila staženým parapletem. Nikdo z mužů se ani neotočil.

„Fuj, nestyda! To je ale úroveň!“ strhávala pak žena o blok dál křečovitě plakát rukama v krajkových rukavičkách.

Tou dobou zazněly první údery do piána. Svižné a hravé tóny první nové písně. Na pódium se vypotácel majitel podniku, pan Bennetty. Postarší a věčně upocený muž v drahém obleku došel rychlým krokem k mikrofonu, pohladil si mohutné kníry a přehlušil piáno svým chraplavým řevem oznamujícím senzaci večera.

„Dámy...“ rozhlédl se po klubu jakoby někoho hledal, „ale hlavně pánové! Dnes poprvé s novým programem, jen u nás v Hot Heaven a jen pro vás, zazpívá s Bennetty Bandem, skvělá a obdivovaná Helen Bowmanová!!!“

Ryk naplnil klub až ke stropu a smísil se s vrstvami kouře z cigár a doutníků. Bennetty odběhl z pódia. K piánu se přidaly bicí a dechy. Společně s nimi se ze zákulisí vynořila ženská postava.

Smyslně přimhouřené oči a široký úsměv. Pravá ruka v dlouhé černé rukavici si hbitě přitáhla mikrofon a silný, ale zároveň hebký a plný hlas se rozletěl k uším nedočkavého publika, které jakoby najednou oněmělo úžasem.

„Všichni muži mě chtějí
stále mě milujou
já každou noc
si na pomoc
zpívám píseň svou
nechci sama spát
tak mě přijďte hřát
já zpívám, ooo popa doo
ooo popa doo“

Její boky v dlouhých, třpytivě červených šatech s rozparkem vysoko nad koleno se svůdně vlnily a černé rukavice nad lokty protínaly hustý těžký vzduch, aby dokreslily slova písně. Rozverné mrkání, pohazování hlavou s módní čelenkou a špulení rudých rtů, doplnil při saxofonovém sólu lehký ladný tanec po pódiu, při kterém Helen jakoby zjemněla jen proto, aby se mohla o to víc opřít do další sloky.

„Tak mi dej hochu vědět
jen jestli zájem máš
a já ti dám
všechno co mám
tu píseň ti zazpívám
tak přijď ještě dnes
za mnou do Nebes
kde zpívám, ooo popa doo
ooo popa doo

Na poslední ooo popa doo band ztichnul a Helen tak zakončila první song večera jen svým hlasem, s rukama opřenýma do boků, nohou vystrčenou z rozparku a mrknutím do světla nového pohyblivého reflektoru, jediného v celém St. Louis. Starý Bennetty ho pro tuto příležitost objednal až v Los Angeles.

Pánové vyletěli ze židlí a jejich křik a potlesk nebral konce.

Rozpažila a s ústy otevřenými smíchem se procházela po pódiu. S modravým kouřem nasávala do plic úspěch.

Ze zákulisí ji pozorovaly dvě oči, tolik podobné těm jejím, ale přesto úplně jiné. Sledovaly ji upřeně, tak jako už mnoho večerů předtím…

Další písně sklízely nové a nové ovace. Když Helen těsně před půlnocí rozdala všem v hledišti své vzdušné polibky, naposled zamávala a zmizela v úzké chodbě vedoucí z pravého rohu pódia, vyřvávali pánové ještě dlouho její jméno a posílali jí po číšnících nabídky k sňatku.

Tři malé místnosti za pódiem sloužily jako šatny. Jedna byla pro muzikanty z Bennettyho bandu, druhá, jen maličká špeluňka pro hostující eskamotéry. Třetí místnost, ta největší, patřila celá jen Helen, přestože vystupovala jen pár dní v týdnu.

Nabitá úspěchem vběhla Helen s rozzářenou tváří a drobnými krůpějemi potu na čele do šatny.

„Úúúúú!“ zvedla ruce do výšky a naplno se rozesmála.

„Bože můj, ty jsi ale splavená!“ řekla trochu opovržlivě její sestra Carrie, která se se založenýma rukama opírala bedry o stolek se zrcadlem a líčidly.

„No? Tak co? Jak se ti líbil náš nový program...?“ nevzdávala se Helen a s rozpaženýma rukama vystřihla svou úspěšnou pózu z pódia.

„Byla jsi skvělá, jak jinak. No a ty nové šaty...? Proč jsi mi o nich neřekla?“ nadhodila vyčítavě Carrie a poodstoupila od stolku, aby udělala Helen místo.

„Nový program, nové šaty, překvapení…, překvapení pro všechny! Chápeš?“ stáhla si Helen vlhké rukavice.

„Aha…,“ pokývla Carrie.

„No tak. Pomůžeš mi z nich? Mám pocit, že se na mě snad přilepily…,“ natočila se Helen prosebně ke Carrie.

Byla stále udýchaná a horké tělo pulsovalo v drahé červené látce. Carrie mlčky přistoupila a jemně jí pomáhala se svlékáním. Upocené tělo i tak vonělo. Vonělo po Helen. Po jejím mládí, kráse a úspěchu. Krásná, hladká a právě teď i vlhká kůže se třpytila podobně jako šaty, ze kterých ji Carrie pomáhala vysvobodit.

„Jsem moc ráda, že jsi dnes přišla…, že jsi tu byla,“ řekla pak nahá Helen laskavě.

Stála u stolku před zrcadlem a utírala si pot z těla.

Carrie se usmála a pohladila ji po rameni.

Helen pomalu přejížděla ručníkem přes krásná plná ňadra, do záhybů pod nimi, pak po břiše a zpět nahoru do podpaží.

Carrie stála za ní a sledovala ty pohyby v zrcadle naproti. Pak sáhla sama po ručníku, aby Helen otřela mokrá záda. Přejížděla pomalu od krku až po okraj hedvábných kalhotek s nařaseným lemem.

Helen si zatím kontrolovala líčení a letmo se snažila upravit si vlasy. I ty byly vlhké a tak si do nich rychle vrazila prsty a zatřepala rukama, aby se do vlasů dostal vzduch. Už rok nosila ostře střižený účes s ofinou rámující její obličej jako krásný obraz. Rovné černé vlasy držely tvar a udržování účesu jí nedalo takřka žádnou práci.

„Ty šaty…,“ prolomila krátké ticho Carrie, „to ses ale musela plácnout přes kapsu!“

„Kdepak já!“ zasmála se Helen, „To Alan!

Carrie se zamračila.

„Musím si pospíšit…, máme teď ještě takovou malou oslavu toho dnešního programu…“ domalovala si Helen rty.

„Vážně?!“ zbystřila Carrie, „Jááá…, taky mám dnes chuť se něčeho dobrého napít!“

„Zadrž, zadrž, sestřičko, myslela jsem tím jen mě a Alana,“ mrkla Helen do zrcadla, ve kterém ji Carrie stále sledovala.

„Aha, no jistě…“ zesmutněla Carrie.

„Ale jestli ještě nechceš domů, můžeš si s kapelou chvíli posedět tady. Řeknu třeba Frankovi…. Vidělas, jak dnes válel na piáno?“ otočila se Helen od zrcadla a znovu mrkla na Carrie.

„Hm. Děkuji mnohokrát, ale poslouchat řeči o ‚krásách ragtimu a hbitejch prstech černejch pianistů‘…? Takovou chuť na to pití zase nemám.“

„To jsem jedině ráda. Myslím, že poslední dobou to s pitím trochu přeháníš…, kdyby to tak viděla teta Banksová…,“ musela se Helen usmát.

„Nebuď prudérní, sestřičko…, a o nějaké míře mi ty raději nic neříkej,“ dloubla Carrie Helen prstem do žeber.

„No, no…,“ prohnula se Helen.

„Rozmysli si to, Frankie určitě ještě sedí vedle v šatně…,“ sáhla pak rychle po volných elegantních šatech, které jí Carrie podala.

„Tak ať sedí,“ odsekla.

V tu chvíli zaklepal zvenčí na dveře Alan: „Můžeme, hvězdo?“

„Hned!“ odpověděla Helen a znovu se obrátila ke Carrii.

„Takže? Frankie…?“ kývla šibalsky hlavou ke dveřím.

„Co se to děje, Helen…, vždycky jsi mi rozuměla už napoprvé…“ vzdychla Carrie otráveně.

Helen nadzdvihla obočí, vlepila Carrii rychlý polibek na tvář a vyběhla ze dveří.

Carrie se zahleděla na svůj odraz v zrcadle. Pootočila hlavu, aby si prohlédla, jak ji Helen umazala rtěnkou.

Milující sestra, 1. kapitola

přehled ukázek